Můj příběh
Už odmalička jsem se strašně bál smrti. Sice moji rodiče a vlastně všichni moji blízcí namlouvali a vlastně měli i pravdu, že smrt je přirozeným jevem života a že zákonitě každého živého tvora musí čekat smrt, ale já to nikdy nedokázal pochopit a strašně jsem se jí bál. Bál jsem se nejen o sebe, ale i o své blízké.
Doteďka se bojím.
Proto jsem se snažil předčasně zestárnout. Mít dvojitý život. Být mladý, ale přesto mít moudrost stáří. Uvědomovat si věci kolem sebe způsobem, jakým na svět hledí jedině moudří, staří lidé. Vychutnávat si každý nový den a přitom vědět, že jsem mladý a nebát se toho, že to může být můj poslední den a že vždy přijde další nový den plný nové naděje, očekávání a radosti....
Milovat život, zhluboka dýchat svěží vítr, dotýkat se orosené trávy někde na louce, pozorovat ptáky odlétající do jiných krajů a pravidelně se vracejí se zpátky, nechat na sebe dopadat životodárné paprsky slunečního světla, být omámen nepřeberným množstvím barev, vůní, zvuků světa a tak dále…
Poslední dobou mě jedna z nejvíce pálí otázka proč je většina z nás naprogramována nebo spíše předurčena k různým názorům a postojům během našeho života. Neskutečně mě to štve a mrzí. Většina lidí totiž v mém věku řeší sex, frajeřiny, drogy – chtějí prostě zážitky a taky se podle toho tak chovají… Jsem asi jiný, hluboká filozofie o zákonitostech světa, přemýšlení o maličkostech až po největší problémy dnešního světa jim asi nic neříká. Radost ze života jako takového asi také ne. Ale nechci házet všechny do jednoho pytle. Psal jsem většina, ne všichni. Najdou se mezi nimi i světlé výjimky, ale ani ti nejsou naladění na stejnou vlnu, na které se plavím životem já…
Proč většina lidí začne hledat moudrost až ve svém stáří? Potom jim přece nezbývá čas se svým životem nic moc radikálnějšího udělat. Dá se i říci, že vlastně hledají moudrost ve stáří jen asi jen proto, že to je i jediné, co mohou jako staří lidé dělat – přemýšlet, když jim jejich tělo neslouží jako zastara… To umí každý, ale i tak lepší něco než-li nic a jsem rád, že lidé stárnou, aspoň si konečně uvědomí, že život nejsou jen jejich tužby, ale že jsou tu i jiné zákonitosti, zákonitosti mnohem hlubší a vyšší než jsou lidé s celými svými patetickými problémy. Bohužel si to většina uvědomí až příliš pozdě…
Ano, možná je i dobře, že nejsme nesmrtelní. Jedině totiž skrze smrt blízkého nebo z vědomí smrti si totiž člověk nejvíce uvědomí, jakou váhu a cenu má život…
Měl jsem za život mnoho nemocí, nebudu však tady psát přesné názvy, ale bylo to "něco na způsob" od vyvrknutého kotníku až po "bolest duše", nicméně jsem zpátky a se vší parádou. Nemoci mě nezlomily, naopak se cítím silnější než kdy dřív a mám světu co vracet v dobrém i ve zlém!
Další informace
Jméno: Jenda
Výška: kolem 188 cm
Váha: Veliká, převeliká :-)
IQ: Tajnéééé, stačí říct, že "něco" přes 80...
Diskusní téma: Můj příběh
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.